Mediální výchova představuje stále ještě mladé téma, které začalo být v kruzích široké veřejnosti diskutováno až s příchodem masivní vlny nepravdivých zpráv na internetu. Témata, kterými se mediální výchova zabývá, poté vedou k šíření mýtů, které vrhají na výuku mediální výchovy ne příliš dobré světlo. Mýty jsou sestaveny na základě vlastních zkušeností ze seminářů mediální výchovy a také na základě diskuzí, které se odehrávají na sociálních sítích.
1. Mediální výchova je vymývání mozků a ideologie
Bývalý poslanec Lubomír Volný se několikrát vyjádřil k mediální výchově v pojetí projektu Jeden svět na školách tak, že se jedná o „liberální novofašismus, který dětem na základních a středních školách vymývá mozky“. Podíváme-li se ovšem na publikace projektu Jeden svět na školách, vidíme, že se v naprosté většině případů zabývá výukou takových kompetencí, které přispívají ke kritickému čtení mediálních sdělení, nehledě na to, jaké to sdělení je. Pracuje především s koncepcí pěti klíčových otázek (Kdo? Co? Komu? Jak? Proč?), je ovšem pravda, že se například v jedné publikaci věnuje dez- a misinformacím v době covidu, kdy si ovšem vybírá zjevně falešné zprávy, které byly několikrát vyvráceny. V audiovizuálních materiálech můžeme rovněž nalézt dokumenty o propagandě, a to například i té ruské, ovšem stejně tak je zmiňována propaganda džihádistů či ve Rwandě. Jeden svět na školách tak doplácí na to, že v některých případech zmiňuje konkrétní a reálné události či státy.
Mediální výchova podle rámcových vzdělávacích programů ani takovéto konkrétní případy nezmiňuje, hlavní cílem je podle RVP to, aby si žáci osvojili jednak základní poznatky o fungování a společenské roli současných médií (o jejich historii či struktuře a fungování), jednak získali dovednosti podporující poučené, aktivní a nezávislé zapojení do mediální komunikace.
2. Mediální výchova učí, co je dobře a co je špatně
S prvním bodem souvisí i to, že si lidé představují, jak učitelé říkají žákům, co si mají myslet a co je například pravda a co nikoliv. Sice nemůžeme mluvit za každého učitele, ovšem rámcové vzdělávací programy a metodiky odborníků na mediální výchovu mluví jasně; v mediální výchově jde o to, aby byli žáci vybaveni analytickými schopnostmi. Všeobecně přijímáno je pojetí teoretika Jamese Pottera, který stanovil 7 základních dovedností v mediální výchově: analýzu, evaluaci, seskupování, indukci, dedukci, syntézu a abstrakci. Tyto dovednosti pak pomáhají žákům k tomu, aby si sami určili, jakým zdrojům budou věřit a jakým nikoliv. Učitel je v tomto případě spíše facilitátor, nikoliv autorita vědění.
3. Je to používání ICT ve výuce
Někteří učitelé si myslí, že když používají interaktivní tabuli či tablety ve výuce, automaticky se jedná o mediální výchovu. V tomto případě se ovšem jedná o mediální pedagogiku, kdy využíváme moderní technologie k tomu, abychom zefektivnili proces vzdělávání, o médiích ovšem neučíme, proto se nejedná o mediální výchovu.
4. Mediální výchova je jen o masmédiích/dezinformacích/školním časopise
Popularitě mediální výchovy určitě pomohla vlna falešných zpráv na internetu, která se datuje od doby migrační krize či amerických prezidentských voleb v roce 2016. Najednou jsme mohli číst o mediální výchově jakožto o jednom z nástrojů k tomu, aby lidé nepodléhali lživým a manipulačním zprávám. Z toho mohl vzniknout pocit, že je mediální výchova čistě o tom, jak rozeznávat falešné zprávy v mediálním prostoru. Před vlnou dezinformací se mohlo zdát, že je mediální výchova pouze o masmédiích, někteří učitelé zase viděli její naplnění pouze ve vytváření mediálních sdělení, například třídního či školního časopisu. Témat v mediální výchově je i díky tomu, že se jedná o průřezové téma, ale daleko více; ať už se jedná o reklamu, propagandu, sociální sítě, mediální stereotypy či mediální psychohygienu. Nutno také podotknout, že čím větší pokrok v digitalizaci zažíváme, tím více potenciálních témat se v mediální výchově vynořuje.
4) Mediální výchova je k ničemu
Podle výzkumu společnosti Median trávil v březnu roku 2020 průměrný Čech skoro 9 hodin denně sledováním či posloucháním určitého typu média. O naprosté většině věcí se dozvídáme prostřednictvím médií a znalosti či kompetence týkajících se médií tak mohou hrát důležitou roli v uplatnění člověka ve společnosti. Mediálně gramotný člověk pak nepodlehne zjevným lžím a manipulacím, ověřuje si zdroje a ví, jak mu mohou média pomoci s dosažením jeho cílů. Vezmeme-li si to globálně, takový člověk napomáhá k otevřené a demokratické společnosti, když nepodlehne předsudkům, kognitivním zkreslením a nenaletí politikům, kteří se pomocí nepravdivých zpráv chtějí dostat k moci.
5) Žákům se mediální výchova akorát zprotiví
Setkal jsem se s názorem, že předmět mediální výchova se žákům akorát zprotiví. Ano, může se zprotivit, a to v případě, když bude učitel mediální výchovu učit jenom jako telefonní seznam, kdy si žáci musí memorovat například funkce médií či komunikace. V tomto případě to žákům do života nic nedá a ve škole se budou spíše nudit. Je nutné si ovšem uvědomit, že mediální výchova je především výchovou, tj. měla by cílit více na afektivní vzdělávací cíle než na ty kognitivní. Takto pojatá mediální výchova poté bude cílit na zážitek s médii a na pochopení toho, co nám mohou média dát a jak nás mohou ovlivňovat. Samozřejmě, hodnoty jsou v tomto případě podpořeny i znalostmi, ale ne tak, aby znalostní báze byla předimenzovaná, jako se tomu děje u mnohých odborníků v případě literární výchovy.